Malvazinka (U Malvazinky 177/7)

Z celé rozsáhlé usedlosti Malvazinka zbyl dnes jen jeden samostatně stojící dům v nevelké zahradě.
Původně barokní viniční usedlost malostranského měšťana Tomáše Malvazína (někdy též Tomáše Malvazy), který jí získal roku 1628, byla postupně přeměněna v hospodářský dvůr a v roce 1800 byla klasicistně přestavěna téměř do dnešní podoby, stavební úpravy se na něm však děly ještě ve 20.století. V té podobě se dochovala dodnes patrová budova s valbovou střechou a vikýřemi nesoucí malou věžičku. Fasáda je pozdně klasicistní s novobarokními prvky. K budově patřily další stavby hospodářského rázu a skleník. Velká část pozemku této usedlosti byla v roce 1875 prodána smíchovské obci, která zde zřídila hřbitov podle návrhu architekta Antonina Barvitia jako náhradu za malostranský hřbitov. V 80. letech 19. století vlastnila Malvazinku “matka dráteníků” Marie Štěpánková, o níž jsou zmínky i v literatuře.

Dráteníci na Malvazince

“Od rána do noci se za každého počasí plahočí po Praze a okolí za skromným výdělkem typické figurky slovenských drotarů u nichž je příslovečnou vzorná poctivost a skromnost a lpění na domácím kroji a obyčejích. Jejich dobrotitelkou je paní Štěpánková, která jim poskytla azyl ve svém domě “Na zámku” na dobu dvaceti let bezplatně.” (Z dobového tisku)

“Dráteníci jsou z Malvazinek, ze zámečku paní Štěpánkové, “matky dráteníků”. K zámečku náleží rozsáhlý hospodářský dvůr a na něm je dlouhé stavení. V něm nacházejí přístřeší slovenští dráteníci rozcházející se denně za výdělkem po celé Praze. Cesta k Malvazinkám od Santošky a Doubkové je krásně hluboká. Dole kvetou plané růže a nahoře u zámečku v máji kvetou bezy.”(Jiří Karásek ze Lvovic: Ztracený ráj)

Po 2.světové válce se stala usedlost součástí sousedního státního sanatoria SANOPZ (založeno roku 1923, původně Sanatorium poštovních zaměstnanců, poté nemocnice pro střední vrstvy, za komunistického režimu léčebné zařízení pro prominenty a stranické špičky, dnes rehabilitační zařízení). V historické Malvazince v současnosti sídlí ředitelství soukromého lékařského zařízení Mediterra (klinika zámeček Malvazinky).

O kousek dál pak hnědá budova s krásnou vstupní brankou a vrátnicí – rehabilitační klinika Malvazinky.  Vznikla r. 1923 jako Sanatorium poštovních zaměstnanců, později prominentní SANOPZ. Vstup do kliniky je zvěčněn v známém českém filmu Pelíšky.